Akita Inu (japonsky: 秋田犬, česky: akita-inu nebo akita-ken) je psí plemeno, která pochází z Dálného východu, přesněji z Japonska z ostrova Honšú. Toto plemeno je pojmenovano podle provincie Akity, z níž pochází. Takže Akita Inu vlastně znamená pes z Akity. Akita inu je poměrně velký pes s klidnou a vyrovnanou povahou. Akity jsou inteligentní a učenlivé, jejich výchova si však žádá zkušeného chovatele. Je to nejdéle cíleně chované plemeno psů v historii.



Charakteristika plemene
Akity jsou nesmírně milí a příjemní společníci. Jejich příslovečná vlastnost je věrnost. Své rodině a pánovi je neuvěřitelně oddaná, jak to dokazuje mnoho příběhů. Jsou to stateční a neochvějní psi s vysokou inteligencí. Na svou velikou velikost málo jedí a jsou někdy citliví na různé složky potravy (hlavně na sóju). Jsou vhodní i na výcvik, ale vyžadují individuální přístup a nehodí se pro každého. Prodleva mezi příkazem a jeho vykonáním je mnohdy delší než u normálních plemen. Přesto se rádi učí a to, co se naučí nikdy nezapomenou. Miluje děti, ke kterým se chová s citem a jemně. Svou rodinu miluje a brání ji před jakýmkoliv nebezpečím. U psů (samců) se často objevuje dominantní chování především k jiným psům. Toto nechtěné chování se zřejmě zachovalo z dob, kdy se akity zneužívaly pro psí zápasy. Agresivnímu chování vůči psům lze zabránit dobrou socializací již ve štěněčím věku. Čím více se pes bude seznamovat s ostatními, tím se nám lépe podaří tomuto negativnímu jednání předejít. Další zlozvyk je tvrdohlavost. S akitou, která si něco usmyslí, nic nehne. Vše lze vyřešit důslednou výchovou, ne však fyzickým trestáním, protože tím se ve psech tvrdošíjnost utvrzuje. Proto je tak podstatné tvrzení, že akita není pes pro každého. Každý, kdo si akitu pořídí, v ní najde nejlepšího přítele, věrného partnera při vycházkách i lenošení… Majitel musí být se psem této rasy ve velmi úzkém kontaktu, protože akity, které jsou nucené pobývat většinu dne samotné, trpí. Akita je na svou rodinu velmi fixovaná a chce být s ní, ať už je kdekoliv.



Historie plemene
Akity inu patří k nejstarším psím plemenům. Nacházely se ostatky jejich předků staré asi z doby 5000 let před naším letopočtem. Pes z Akity má velmi dlouhou a dramatickou minulost, která samozřejmě kopíruje pohnuté dějiny národa obývajícího severní oblast Honšů. To dokazuje právě zastaralý výraz inu jako vzpomínku na národ Ainů, který psa do oblasti přivedl. Nejen Akita pes, ale i ostatní originální plemena původem potomků psa ainů tedy, původních japonských špiců, jsou chráněni zákonem. Kromě psa z Akity se jedná o Hokkaido ken, Šiba inu, Šikoku ken, Kai ken a Kišu inu. Vyjímkou je japonská doga Tosa inu, nově vzniklé plemeno, účelově vyšlechtěné křížením z kontinentálními dogovitými ale i loveckými plemeny s cílem vyšlechtit pozoruhodného bojovníka pro psí arény. Japonci říkají, že mnoho soubojů vybojovali Tosa inu a Akita inu v arénách v Ódate a Akita ken byl více než rovnocený bojovník. Dodejme však, že tehdejší populace, silně nevyrovnaná v typu často velmi připomínala tu Velkého Dána či Buldoka a nebo Německého ovčáka, nikoli tedy dnešního Tosa inu nebo Akita inu.
Výzkum japonských badatelů prosazuje názor, že největší japonský špic je morfologicky odlišný od menších typů a to díky přilitím krve importů velkých psů z Bokkai (oblast severní Koreje a východní výběžek Číny) aby bylo docíleno mohutnosti a byly podpořeny i vlastnosti požadované od hlídače a bojovníka. Ve středověku byli jednotlivými šlechtickými rody chovány linie psů po mnoho generací a bylo módou šlechtit i barevné variety, známe tedy bílé od Adači, plotnové od Benzousamy nebo černé od Izumi. V 15. století byla oblast Tohoku (dnešní provincie Akita a město Ódate) neustálým bojištěm, probíhaly nejrůznější revolty a situaci komplikovalo také otevření zlatých dolů v oblasti. Pracovní příležitosti lákaly množství přistěhovalců, tehdy pronásledovaných křesťanů, nejrůznějších zlatokopů a situace si žádala dobrého psa – hlídače. Tehdejší typ se již podobal dnešním psům a to hlavně díky stálému „genetickému působení“ psů lovců Matagů, který byli prototypem nejstarších originálních japonských psů, minimálně dotčený křížením. Existence těchto loveckých linií se ukázala jako záchrana ještě mnohokrát v budoucnosti, kdy psům z Ódate hrozilo vyhubení, nebo bylo plemeno příliš znehodnoceno křížením.
Nejen v oblasti Tohoku přetrvávala obliba psů. Známý je příběh šóguna Cujanošiho (5.šógun dynastie Tokugawa konec 17. stol.). Poněkud podivínský šógun miloval psy a jeho „ochranářská politika“ si vynutila stavby obřích psích domovů a počet psů kolem 100 tis. působil obyvatelům nemalé potíže. Jeho „Zákon o ochraně živých tvorů“ je první dokument tohoto typu v dějinách lidstva. Nicméně ještě 200 let působili obyvatelům v oblasti kolem Edo (Tokio) potíže smečky psů zvané Dote inu značné problémy a jednalo se jistě o potomky populace založené „psím šógunem“.
V oblasti Ódate se mezitím ustálil typ mohutného psa známého jako Ódate ken, nejbližšího prokazatelného předka dnešních psů. Psí zápasy dosahovaly gigantických rozměrů. V arénách bojovalo i 100 psů. Chov a obchod vzkvétal. Několikrát se objevily pokusy zákazu zápasů,ale neúspěšně. Paradoxem bylo, že v souladu se zákazy vždy začal upadat i chov.
Ódate inu byl lepší bojovník, často vyhrával, a právě zápasy s Tosami byly nejvíce oblíbeny. Tlak na mohutnost a bojovnost převyšoval však kvality původního typu a bylo nutné se zaměřit na zachování plemene vůbec. Navíc koncem 19.století byly psí zápasy úplně zakázány. Někteří chovatelé ukončili chov psů z ekonomických důvodů. Navíc byla nově vymáhána všeobecná daň ze psů. Populaci pak masově likvidovala epidemie vztekliny. Kolem roku 1910 se začalo říkat, že již ani v Ódate nenaleznete žádné psy. Nicméně někteří vzdělaní lidé si hodnotu představovanou populací originálních psů z Ódate uvědomovali. Bylo třeba nadchnout pro myšlenku záchrany psů veřejnot a proto na výstavě v Tokiu byl předveden a vyznamenán pár psů z Ódate. Začaly se objevovat odborné články a přednáška „O původu japonských psů“ uvedená na výročním zasedání Zoologické společnosti je dodnes citována v odborné diskuzi. Znovu a pomalu se získávala podpora pro chov a bohužel znova začala obliba psích zápasů. Vznikaly nové druhy jako Šin Akita (nový akita) nebo Kayriu inu (vylepšený pes). Vědomí některých chovatelů se ale probudilo a zásluhou Dr. Shozabura Wataseho byl iniciován „Zákon na ochranu původních japonských druhů“. V roce 1927 byla založena legendární Společnost na záchranu originálních psů Akita inu (Akita Inu Hozonkai, AKIHO). Prezident společnosti pan Izumi byl velkým zastáncem originálních typů psů. Bylo vybráno 10 typických jedinců jako základ chovu. Přilitím krve psů Matagů byl vytvořen tehdejší typ, záchrana plemene. Plemeno se také dočkalo dnešního názvu Akita inu.
Akity se proslavily hlavně svou oddaností a láskou k pánu a k rodině. Velkou váhu měl k prosazení zákona o ochraně památek Japonska i příběh psa. V roce 1923 se v městě Ódate v domě, který je dnes uctíván a chráněn jako památka, narodil pes rasy Akita inu jménem Hačikó. Jako dvouměsíční byl poslán profesoru Uenovi do Tokia. Hačikó se naučil každý den chodit v 17 hodin na nádraží a čekat, než jeho pán dorazí z práce. Za dva roky ale profesor Ueno zemřel a nevrátil se domů. Hačikó ztrátě pána neuvěřil a stále čekal. Pokusy o jeho převýchovu byly neúspěšné. Město za něj platilo poplatky a byl respektován. Na svého pána čekal do svých 12 let a 5 měsíců. Když roku 1935 na nádraží zemřel, jeho památník lidé pokryli květinami. Svou velkou popularitou pomohl svým méně známým příbuzným získat respekt veřejnosti a není Japonce, který by neznal jeho jmého. Jistě by však svou popularitu vyměnil za klidný život s pánem, kterého tolik miloval. V Ódate je jeho linie stále živá, jeho příbuzní žíjí dnes i v naší republice díky importu feny linie Sugisawa v roce 2002.
Válka znamenala samozřejmě velký zlom v celé společnosti. Kolem roku 1934 začala stagnace chovu. Kolem roku 1947 byla populace opět téměř zdecimována. Sice bylo předvedeno na výstavě v Tokiu několi psů neidentiofikovatelného původu označených jako Velký japonský pes, ale s Akitou inu neměl nic společného. Tragedie byla také v tom, že dokumenty Společnosti AKIHO nepřečkaly válku. Během válečného období byl totiž chov psů z důvodu hladomoru zcela zakázán. Přežít válku. To byl úkol, který vyžadoval od chovatelů psů odvahu vzdorovat vojenské moci. Vojáci potřebovali kožešiny a psi byli za tímto účelem požadováni. Vojenské oddíly byly vysílány do vesnic a vybíjeli vše, kromě Německého ovčáka, který byl zabavován pro vojenské účely. Chovatelé z Ódate byli pronásledováni. Své psy ukrývali v horách, ve vesnicích matagů. Dokonce i pojmenovávali své psy jmény obvyklými pro ovčáky, aby zmátli kynologie neznalé vojáky a zamaskovali chov Akitů inu. Populace zdecimovaná válkou, podvyživená a s prikřížením ovčáků přežila a bylo tedy možno navázat na alespoń nějaký genetický základ. Opět byli vybráni typičtí jedinci a s přikřížením psů Matagů se začala nová a moderní historie plemene Akita inu.
Samostatnou kapitolu tvoří období po roce 1945. Do USA putovala řada psů z Japonska. Dílem zakoupených od chovatelů či jako válečná kořist. Pozornost si získali psi paní Helen Keller. Postupně dva psi – dar prezidenta Společnosti AKIHO slavná spisovatelka velmi propagovala a získala jim popularitu. V USA vzniklo přikřížením jiných, zejména dogovitých plemen nové plemeno – Velký japonský pes, v současnosti přejmenované na Americká Akita. Podotýkám, že tento název je nesmyslný. Přetevším Akita inu je TEN a ne TA. Mělo by tedy správně znít Americký Akita. Dále připomínám, že Akita je město, ne druh psa, takže spojení slov ukazuje, že navrhovatel nového názvu je poněkud nevzdělán.
V novodobé historii šlechtění dnešních typů a hlavně dnešních standardem plemene uznávaných barevných variet se také odehrálo několik dramatických zvratů. Především vývoj typu byl jiný v Japonsku a ve zbytku světa, který ovládal tzv. americký typ. Po válce i v Japonsku bylo módních několik linií, ale podrobně se s nimi zabývat v tomto textu nebudeme. Klíčovou roli sehrály dvě linie.
Pes Déwa Go byl základ linie uznávané jako vzor, a mnohokrát oceněné. Znatelný vliv Německého ovčáka v této linii, ale jeho oblibu ukončil. Pro rozvoj psů dnešního typu hrála rohodnou roli linie psů pana Ičinoseki. Právě dnešní šampioni jsou jeími potomky. Tato linie navázala na originální typy z Ódate a je genetickým základem dnešních psů. Vývoj typu skvěle reprezentuje galerie vítězů Meijošo. Tento titul získává nejkrásnější pes výstavy v Ódate a je to nejvyšší možné ocenění, které může pes získat. Výstava se koná každý 3. květen v městském parku před budovou Společnosti AKIHO. Portrét vítěze se stává součástí trvalé expozice muzea společnosti AKIHO. Posuzování psů je velmi přísné a korektní. Posuzovatelé jsou specialisté na plemeno a každý pes je posuzován dvakrát různým rozhodčím. Hodnocení nesmí být příliš odlišné. Jednotné posuzování svědčí o kvalifikaci a objektivnosti posuzovatele. Velký důraz je kladen na povahu. Upřednostňují se zvládnutí, ale dominantní jedinci. Bázlivý nemá v kruhu místo. Povaha je jednou z hlavních kvalitativních ukazatelů. V tomto směru vidím hlavní rezervy v našich chovech a také výstavních kruzích. Pes z Akity není pro japonce jen záležitostí kynologickou, ale také kulturní a společenskou. Poznání a kulturní přehled nám lépe umožńuje chápat kvalitativní požadavky na vývoj plemene a tím se vyvarovat chyb při šlechtění psa tak mimořádného.



Použití a uplatnění plemene
Akity se původně ve své domovině využívaly k lovu velké zvěře. V Japonsku ale velké zvířeny značně ubylo, tak se pro Akity hledalo nové uplatnění. Stali se z nich společníci samurajů a šlechtických rodů. Akity jako symbol věrnosti a statečnosti se zúčastňovaly mnoha obřadů a ceremoniálů. Koncem 19. a začátkem 20. století se těšily velké oblibě psí zápasy, kde Akity křížené s těžkými dogovitými psy často hrály hlavní roli. Po zákazu této činnosti opět zaujaly místo společníků. Dnes ve své vlasti slouží u policie i armády, stále častěji se uplatňují v canisterapii a to dokonce i v České republice. Rychle se učí a mají vynikající čich. V myslivosti se nyní již neuplatňují a byly nahrazeny evropskými loveckými plemeny. Jinak je to všestranné plemeno, vytrvalé a přizpůsobivé. Potřebuje však zkušeného člověka a důslednou výchovu.



Zdroj: Wikipedia.org a Akitaczech.cz